Je hezké, když jdou lidé z koncertu s písní na rtech

Rozhovor u příležitosti koncertu O lásce s Virginiíí Walterovou a Karlem Prokopem.
Virginie Walterová, mezzosopranistka, nositelka světové ceny Antonína Dvořáka a její přítel Karel Prokop, klavírista profesor Pražské konzervatoře, mají za sebou rozsáhlou koncertní činnost. Virginie Walterová i vyprodané koncertní haly v japonském Kyótu, kde zpívala Antonína Dvořáka. 24.7. v 16:00 uvedeme jejich pěvecký a klavírní recitál z děl A. Dvořáka, L.Janáčka, B.Smetany,J.Suka,M.Schneidera-Trnavského, E.Griega, Ch. Gounoda v refektáři Domova sv.Karla Boromejského v Praze Řepích.

V době zjednodušené mezilidské komunikace pomocí SMS jsem si při rozhovoru s nimi vysloveně užívala jejich košaté povídání, kdy se vypráví…

Vaše vystoupení u nás asi nebude první, kdy zpíváte věkem pokročilým?
Odpovídá Virginie Walterová

Už jako dítě jsem chodila zpívat do domova důchodců . Ke stáří mám od dětství vřelý vztah díky babičce, kterou jsem strašně milovala. Od útlého dětství mi pořád zpívala. Já tehdy nechodila do školky ani do jeslí, ale byla s babičkou. Od dvou let se mnou zpívala všechny možné národní písně a divila se, že když k mému sopránku přidá druhý hlas, že já si ten svůj udržím. Černé oči jděte spát byla naše oblíbená písnička…V první třídě tak přišel českobudějovický učitel Havel, dělal průzkum talentů. Já mu tabule zazpívala nějakou národní a on mě vybral. Dokonce hned do „hudebky“, aniž bych musela chodit do přípravky ! Já byla zařazena do dvou oborů, zpěv a klavír, moje maminka velmi prozíravě říkala: „Lidský hlas je velmi zranitelný nástroj, co kdyby se něco stalo…Tak ať máš druhé řemeslo!“ A dneska, s odstupem mnoha let, jsem tomu hrozně ráda, že mě u klavíru udrželi.

Maminka z vás chtěla mít hudebnici?

Virginie Walterová: To nevím, ale rozhodně udělala všechno proto, aby se mi můj koníček stal mým povoláním. Měla to těžké. Otec nás opustil, když mi bylo 8 let a maminka z jednoho úřednického platu nás obě se sestrou nechala studovat vysoké školy. I díky pomoci babičky, která nás pomáhala vychovávat. Maminka musela mít dvě zaměstnání. Po své pracovní době úřednice vzala úklid kanceláří. Samozřejmě, že jsme se sestrou vždy naběhly s kyblíkama a pomáhaly vytírat. Moc si vážím, že mi umožnila studovat. A teď ve stáří, jako satisfakci, jsem ji brala na všechny své koncerty. Zasloužila si to, jak se nám obětovala. Měla radost, když jsme objížděly různá místa, kde byl koncert a po něm posezení.Maminku tam měli rádi a často mi říkávali: „Přivezte sem zase maminku, ona je taková milá… ona nám připomíná královnu Alžbětu.“ A ona byla šťastná, že může na koncerty jezdit.

A jak to bylo s hudebními začátky u vás?
Odpovídá Karel Prokop

Maminka hrála na klavír a otec na housličky. Když jsem byl malý, koukal jsem zespoda na klávesy, když maminka hrála a pak od 4 let jsem hrál i já. Maminka měla nejraději tzv. „Opernschatz“,to byly noty, melodie z oper, dodnes je mám schované, i když jsou rozbité a roztrhané, protože je tak často brala do rukou a obracela…Moje první skladbička, kdy jsem hrál všemi prsty, byla Na krásném modrém Dunaji. Podle sluchu pochopitelně, noty jsem neznal.

Když mě maminka poprvé přivedla k profesorce klavíru, tak ona měla v pokoji pianino a křídlo. A já si to hned namířil ke křídlu. Bylo památečné, její rodina se znala s rodinou Jaroslava Ježka a Ježkovi jim křídlo darovali. Takže jsem začínal hrát na křídle, na kterém hrál a skládal samotný Jaroslav Ježek. Když jsem začal hrát klavírní školu, tak tam byly dvě skladby od Václava Trojana. A Václav Trojan bydlel ve vedlejší vilce. Moje paní profesorka ho jednou pozvala na mou hodinu a já mu hrál jeho skladbičky – Kuřátko a slon a Dva granátníci z marcipánu. Maminka taky byla u toho a pan Trojan pak řekl : „Já bych teď poprosil maminku, jestli by mohla na chvilku odejít.“ Tak máti tedy odešla a on mi dal do ruky můj první honorář . Deset korun ! To byly tehdy velké peníze a řekl mi : „Něco hezkýho si kup!“ A já jsem si šel koupit knihu Učíme se německy za 7.5O Kč a 2.50 mi zbylo. Byl jsem praktické dítě. Říkal jsem si, třeba budu jezdit do světa ! Tak se musím naučit německy.

Pochybovali jste někdy o své profesi?
Odpověď následovala okamžitě po položení otázky a oba svorně a najednou a se smíchem odpověděli:

Virginie Walterová a Karel Prokop: Já ne. Virginie Walterová: My ji máme rádi. A od smrti mé maminky skoro nemáme neděli, že bychom si nešli nebo nejeli do nějakého kostelíčka zahrát a zazpívat. Když nemůžu zpívat mamince naživo, tak mám pocit, že aspoň takhle mě slyší.

Oba učíte na středních hudebních školách, jak vidíte osud hudby a mladé generace?

Karel Prokop: Já to vidím černě. Vidíme na studentech, že každý druhý dělá k hudbě ještě další školu úplně jiného zaměření, převážně ekonomického- manažerského. S kulturou se dneska uživit je takřka nemožné. Ale na druhou stranu obdivuju studenty, kteří studují třeba Mat-Fyz a u nás sudují nástroj. Všechno stíhají a jsou ještě premianti. Ale kdyby se dneska někdo upnul k vizi, že se bude živit jen muzikou, tak to v podstatě považuju za utopii…
Virginie Walterová: I na konzervatořích je daleko menší příval zájemců než býval za nás !

Jste oba profesionální hudebníci, učíte, koncertujete doma i zahraničí. Co vás vede k tomu, že občas zpíváte v nějakém kostele či instituci, jako je ta naše?

Virginie Walterová : Já zpívání od sebe vůbec neodlišuju. Kdyby bylo v sále deset lidí nebo třítisícová hala, vyprodaná, jako v japonském Kyótu, tak vždycky budu zpívat tak, abych posluchače oslovila. Největší odměnou po koncertě je, když někdo přijde do šatny a děkuje za tu krásnou chvilku štěstí, kterou jsem mu svým zpěvem dala. To je taková satisfakce, že člověk zapomene na všechno, co koncertu předcházelo, jednání s agenturami, otázky honoráře, to je pak v tu chvíli nedůležité… Odměna je, že někoho zasáhl. I kdyby tam byl jen jeden takový člověk.

Většina skladeb které budete interpretovat v refektáři Domova, se dotýká různých podob lásky. K  mamince, modlitbě, k lásce mezi mužem ženou, k Bohu a přírodě… Proč?

Virginie Walterová : Sestavovala jsem program a jak jsem měla možnost poznat pacientky, které ležely vedle mé maminky, sestru Konsolátu a ostatní sestry, tak jsem to vše dělala s přihlédnutím na to, aby se jim líbil. Aby hudba rozdala hezkou chvilku.

Stalo se vám někdy, že jste svou hudbou někomu pomohli?

Virginie Walterová : Doufám, že se to stalo, ale my o tom nevíme. Lidi si většinou netroufnou přijít po koncertě. Přitom mě by to strašně zajímalo, jaký měl koncert na lidi dopad. Ale mě potěší, když odcházím po koncertu a ve foyer si někdo z diváků pobrukuje melodii, kterou jsem před chvílí dozpívala jako přídavek. Je hezké, že jdou z koncertu s písní na rtech.